Technologie liniového hlubotisku je velice náročná. Při přenosu barvy na papír jsou používány vysoké tlaky v řádu desítek tun na cm² a vzhledem k tomu, že papír je materiál, který se poměrně snadno roztahuje nejenom vlivem teploty a vzdušné vlhkosti, ale také působením tlaku, dochází proto při hlubotisku i k vytahování archů papíru, které je největší proti náložkám. Zjednodušeně řečeno, z obdélníku tak vzniká lichoběžník. Z tohoto důvodu jsou v rámci soutisku ofsetu a hlubotisku povolené tolerance větší než například při dvou po sobě následujících ofsetových tiscích, a proto je při výrobě cenin prováděn jako první ofsetový tisk a teprve následně tisk hlubotiskový. Tento problém je aktuální zejména v případech, kdy je tisková forma tvořena více opakujícími se obrazci, jako např. při výrobě bankovek, kdy je na tiskové desce 24–35 obrazců v závislosti na velikosti tištěných bankovek. V těchto případech, z důvodu maximální možné eliminace vytahování papíru při liniovém hlubotisku, je již montáž jednotlivých obrazců na tiskové desce přizpůsobena tomuto budoucímu vytažení papíru a vzdálenosti mezi jednotlivými bankovkami nejsou konstantní. Pro správné posouzení kvality soutisku jsou zpravidla při tisku používány různé soutiskové značky umisťované mimo vlastní tiskovou plochu, které zároveň vymezují krajní tolerance výroby a zjednodušují následnou kontrolu archů.

Kompletní článek zde (Svět tisku)

Autor: Ivan Doležal - Svět tisku